, 14. 5. 2009, Povídky
„Tak co to bude?“
„Hm, vezmu si jeden hamburger royal a hranolky.“
„Malý, střední, nebo velký,“ zeptá se teenager u pultíku a už nervózně přešlapuje.
„Hmmmmm“, vychutnám si pauzu, „dám si ty malé.“
„K’čup n’bo majonézu.“
„Nic, díky, to bude vše.“
„Šedesát čtyři.“
Začnu hledat „drobné“ v peněžence, zatímco před sebou slyším hlásnou troubu: „Jednoho royala, sím.“ Pak vynoří hranolky z rozpáleného oleje a přesype je požehnanou vrstvou soli. Mno, zavoní to, jako vždycky, hranolky od Meka!
McDonald - to byl sen, když jsme byli s bráchou ještě malí. Byl vždycky jen za odměnu a chodili jsme tam jen docela zřídka, možná tak často, jak se něco slavilo. Svátky, narozeniny, vysvědčení…vždycky se šlo k Mekovi.
„Náš“ Mek vyrostl blízko dálnice jako jakési doplnění kolosálního projektu hotelu Atol, o němž se tehdy mluvilo skoro jako o architektonickém zázraku a o tom občerstvení s hamburgery jako o něčem zbrusu novém, přímo neskutečném. A když nastal konečně ten epochální okamžik a panáček s červenými vlasy, v pruhované košili a kalhotách s kšandami otevíral lesknoucí se vitrínu nové doby, děti se oblékly do svátečního a šly ho se školou navštívit. Já to štěstí bohužel neměla, protože jsem už nějakou dobu dojížděla na pražský gympl, a tiše jsem záviděla bratrovi. Maminka nám ale slíbila, že se tam určitě brzo vypravíme společně, a tak jsem trpělivě čekala.
V ten velký den (možná byl právě narozeninový) jsme se spořádaně loudali vedle ní po jílovém vystlání naší ulice, protože asfaltu se dočkala až dlouho potom, a připadali jsme si jako honorace. Dneska si můžeme objednat, co chceme, dokonce i to s tou hračkou… a budou tam mít i balónky? Pak se šlo kolem malých skrčených baráčků, nejstarší zástavby našeho městečka. A dále polem, kde někdy zrálo obilí, a my si trhali jeho klasy jako předkrm, jindy jsme se brouzdali strništěm a zaposlouchávali se do pravidelného rytmu dálnice. Byla v tom určitá dávka romantiky! V polních strouhách rostly vlčí máky a heřmánek, které jsem si chtěla vždycky vzít jako suvenýr, ale maminka mi to zakázala poukazujíc na zamořenípáchající blízkost dálnice.
Vystoupali jsme po mírném svahu, prokličkovali mezi stojícími kamiony a odpočívajícími řidiči s cigaretou a bylo to tu! Obdivovali jsme se všemu. Všechno bylo nové. Bratr ovšem, který už měl více zkušeností, než já, zaujal roli průvodce. U samotné restaurace stál na otevřeném prostoru dětský koutek, nad nímž jsme po krátkém zastavení mávli rukou. To je pro děcka! Mnohem víc nás zaujala tabule s denním, vlastně každodenním menu. Naši vášnivou diskusi o tom, co si jen dát, přerušila maminka. „Začněte třeba tady od shora, vždyť tu nejsme naposled.“ Ale na zmrzlině jsme se shodli všichni. Maminka si dala jahodou, brácha čokoládovou a já karamel. Zvláštní, ale tahle tradice nám vydržela dodnes. Usměvavé nadšené teenegerky se mě poprvé v životě otázali na to, jestli si budu přát hranolky s kečupem, nebo bez. Myslím, že jsem jim tenkrát dala své osudové ano.
U Meka se vždycky jedlo s jakousi delikátní obřadností. Každé hamburgerové sousto jsem mnohokrát převrátila na jazyku, než jsem ho konečně spolkla. A hranolky se brávaly po jedné mezi palec a ukazováček. Coca Cola byla tak sladká, že se dala pít jen náležitě vychlazená a s dostatečným množství bublinek, které pálily na jazyku. Tato trojkombinace se stala naším symbolem blahobytu.
Mnohokrát jsme pak chodili tou polní cestou. Několikrát nás pozval i táta a myslím, že i on se tehdy tady cítil trochu blížeji velkému světu. Nerad chodil těmi blátivými hroudami, a proto jsme častěji jezdívali autem. Brzy jsme se stali samozřejmě experty na všechny chutě a vůně, které tento stánek radosti nabízel, a náš nezkušený otec se s námi vždycky radil. Když jsme mu odslabikovali názvy delikates, přitakal, že to určitě zvládne objednat, protože přece umí bezvadně anglicky. Ale když si objednával klasickou trojkombinaci a hosteska v kárované vestičce a s kšiltovkou se ho otázala, jestli tedy nechce rovnou menu, hned si nás volal k ruce, co to tedy znamená.
A když začala léta brigád, ty nejprestižnější nabízel právě strýček Mek. Z inzerátů se na nás usmívali mladí šťastní lidé a slibovali teamovou práci, slušný zisk a dokonce možnost postupu v začínající kariéře. To znělo! Z děťátek se tu stávali dospělí muži a ženy, kteří vědí, co chtějí. Nevím proč, ale pro mě to byla spíš potupa. Jsem přílišná individualistka, než abych žila uprostřed hromadné továrny na štěstí. Má učitelka klavíru měla syna, který nevynikal přílišnou inteligencí, a když vychodil učňák, začal hledat práci. I jemu pomohl ten veselý klaun. Zaměstnali ho a jeho maminka zářila štěstím nad jeho množícími se úspěchy. Konec konců, byla to jistota v nejisté době.
Dneska jsem už větší, starší, moudřejší, ale stále navrhuji kamarádům: Co kdybychom zašli k Mekovi? Viděla jsem jich už spoustu a v mnoha zemích. Jeden měl podobu tramvaje, další nádraží, jiné sloužily jako galerie pro Muchu i moderní umění a taky jako záchrana v případě malé potřeby, což je zvláště při cestování velmi důležité. Stále se ráda dívám, jak si děti sestavují svoje malá udělátka z Happy Mealu a občas si přečtu, o kolik kalorií jsem zase bohatší na spodní straně podtácku se zvláštní nabídkou. Možná je to kultura naší doby, tak jako chodili lidé dřív do automatů pro chlebíčky. No, vidíte, dneska o těch chlebíčcích zpívají Ebeni jako o nostalgické vzpomínce. Složí někdy někdo písničku s tím chytlavým: I’m lovin' it!?
PS: Kamarádka, kterou dnes chytlo básnické střevo doplňuje: Ty časy lesku a slávy už jsou pryč, dneska je to spíš taková nutnost, taková KPZ