Sníh se mi lepí na podrážky
a třeská svou špinavou troškou
a já jdu
a mé stopy,
ostře touhou zbroušené,
mění se v Tvé
bezčasé.
Sněžím se do Tebe.

Nahá
počítám vločky na prstech
nohou.
Na prsech tají rychleji.
A Tvé ruce,
co celé je pokryjí,
mohou
zmuchlat tu vzdálenost
do koule
a nechat roztávat na těle,
aby se vpila
a proměnila ...
Sněžím se do Tebe.

Skrápíš tu dívku.
Prohnutá do oblouku
vrcholem
ležím.
A sníh pokrývá louku,
na které pasou se
oči Tvé,
sněhové.
Sněžím se do Tebe.

Sněžíš mi za víčky
drobounké myšlenky,
co tvoří závěje
snů a přání
a vášně milování.
Třpytím si před oči jízdní řád,
Tvé retné koleje,
jež obtiskáváš rád
mně po těle,
co se boří,
jak podrážky do čerstvého sněhu.

Sněžím se do tebe.