Černé jsou lilie u brány pekla,
ty mokrým strachem zahalují oči,
zhoupnou mě na svých němých vlnách,
však onu bránu nikdy nepřekročím.

Tak nejsem tam a nejsem ani tady,
v tom polosvětě jen obcházejí stíny,
vezmou mé spánky a stisknou, až pálí,
a pocit studu je silnější nez viny.

Jsem jako láhev, sama ze sebe piji,
a pak ty splašky ústy vyhodím.
Černé jsou lilie u brány pekla
a za nimi kvete chrpa a blín.