Horká smola tuhé závisti
ukapává z jejich duší.
Marným zdá se, v sobě zamésti.
Závist spaluje,
když nitro druhého jen tuší.

V peci černých úvah
křivých svědectví,
a žárem temné moci.
Smýká misky zlých vah,
zhmotněným geniem loci.

Strhávají úsměv medu
z obličeje starých křivd a zklamání.
Ze skanzenu lidských povah jedu,
jejichž zvrácenost a zášť
až k šílenství nás dohání.

Obličej, jsa bez škrabošky medu,
s pohrdlivým šklebem obočí a brady.
Podporován dílem mešních estrád
s katechismem TeVe farizejů,
ženou zbylé stádo do kulaté ohrady.

Co ukapává z jejich duší?
Co patrno zví smytím úsměvu?
Kdy fraškou čachrů
do davu v svém „zájmu“ buší
a našinec jen stojí v němém údivu.

Ač Havlíčkovy epigramy vskutku
výmluvností nechybily,
Teď jejich invence a vtip,
byť stále dokonalé,
v tom kotli nemají dost síly.