Jak sladké jsou ruměné korálky
na rtech George Sande.
Ta paní má oči kavky
a teplý klín
a déšť padá, padá na můj splín
ranní melancholie.
Ten večer byl krásný,
mně však zkrátil dech.
Dámy s pavím perem, s cigaretou
v salonech
mají ruce jako květy,
ale nedosáhnou na hvězdy.
To jen ty, moje milovaná,
s panenským úsměvem
jak muž se vrháš proti zdi.
Já zas potom jako dítě
na tvoje žárlím zálety.
Pak večer usmiřuješ moje ruce.
Koupeš je v růžích,
nevidíš, že zvadly?
Ta těžká vůně ovane mé tóny
jak v kostele zní mešní zvony.
Však já chci lásku,
car je t'aime!
I smrt je láska nepochopená,
když nezazní, je bez jména,
já jí to jméno dám
v tisíci dešťových kapkách,
než skanou mi na ruce jako vosk,
protože umírám.