Svíci odhořelé
se už plamen třepotá a trápí
v tůni vosku vřelé,
krvavé lázni zítřka kápi.

Tíhou osudu jsa zmítán
v kole ironie okolností,
z moci poetovy katu vydán.
Láska, dosud vroucí, viny neoprostí.

Všechny skutky žití pokleslé,
V depresi momentu se noří,
v nitro rozervané, krví nasáklé.
Mdlý záblesk luny mříží hovoří...

O tom, že zpět není návratu,
jitra opar, oblaka a z duše cár ...
vosku na dlažbě a trestu chvatu.
Slzy v mysli hladí Milé dlaní pár.

O tom, že Písma nezří verše,
smysly bičují tu vzpomínku.
Křivda..., Čin..., Ta ranní mše...
Má Jarmilo, můj Viléme i ty Hynku.