Zpod javoru vprostřed louky
dívám se na noty deště.
Jak si víla češe vlásky,
tiše říkám "ještě, ještě!"
Vlasy kapek nesou vláhu
rostlinám a zvadlým duším,
když je večer rozpustí,
louče lahodí mým uším.
Pak je víla učesaná
krajina má čerstvou tvář.
Kůže jak z hedvábí tkaná
a měsíční bílá zář.