Prší!
Déšť smývá stopy deprese
a make-up z dívčí tváře.
Ten déšť, chladivý uličník,
rozpíjí stránky kalendáře.

Tak plánovaná budoucnost
je nenávratně rozpita.
Tak můj ty bože dobrotivý,
cesta z slovních mantinelů
je jednou provždy rozbita.

Netrap se a nezoufej,
ty poznámky jsou jenom slova,
jen obyčejná slo/zlo?-víčka,
dají se napsat zase znova.

Vem pero, tužku nebo štětec
a maluj si a piš si – poezii!,
žij hříšně nebo jako světec
dělej co umíš, co znáš, co můžeš…

Déšť!
usadil prach, co se za ním vzdouvá,
co za životem –tím sprinterem-
se práší…
Déšť ustal!
A jemný opar se teď vzduchem vznáší…

Déšť ustal!
Rozpitá slovíčka tvoří modré obrázky,
jen nečitelné modré kaňky,
bez obsahu, bez lásky…

Déšť usadil létající prach,
tak dýchej zhluboka ten čerstvý vzduch,
pak zašli k nebi usměvavý dík,
ať splatíš tenhle -dobrotivý- dluh.