Jemně uchop srdce,
pevně chyť mou ruku.
Leťme škádlit racky
v Hradci u Soutoku.

Vítr, starý taškář
odvál zbytky strachu.
Ptáci, slunce a zář,
radost v barvě nachu.

Kouzlo toho chvatu,
ruměnec v Tvé tváři.
Lásko snad to nepopletu,
všechno se dnes daří.

Éterické spojení,
prosto hmotných vazeb,
šaty svůdně v nadkolení
vítr s chutí rozep.

Nad růžovým sadem
krouží,
nad Orlicí, Labem…
Ranním deštěm obraz
v louži…
nepromarním ladem.

Pojďme ještě hřešit
chvíli,
musíme si užít,
milý.
Zázrak mžiku letu
zbylý,
onen moment štěstí krátký,
schovej si ho pro mne …
Soumrak žene chmury zpátky!

Vznesme se skrz vlhké mraky
záři, jasu v ústrety.
Zchladit prudkou vášeň duše.
Proč nemohli jsme
laskat se jí před léty.

Vítr konejší nám štěstí
v lázni slunce radosti,
užíváme její sladkou přízeň,
vrchovatou náruč něžností.

Pojď,
vyměníme slunce naše
za to z jižních moří.
Pojď,
prodlužme si léto krátké,
uprchneme podzimnímu hoři.

Doba konce prázdnin v Září,
dluhům léta málo přeje,
vzduchoplavcům snahy maří.
Ještě se nám leccos zdaří.
Nepouštěj mou ruku ze své.

Málo platné…
Duše zčerná s koncem léta.
S větry v topolech a olších
dojmy splínu lehce metá,
básník začne lačnit po verších.

Rysy lásek z nejmladších,
mizí v mlze hloubky podzimu.
Opatrujíc stránky
novel léta z nejsladších,
vzpomínkami dosud živé city ovinu.

Sleťme dolů tedy.
Sviňme plachty vzájemného souznění.
Uvolněme vzdušné cesty čápům,
vydejme se v plen podzimním úpěním.

Pevně chyť mou ruku,
jemně uchop srdce,
poletíme zdravit racky
u Soutoku
možná v příštím roce.