Odcházíš a já vím, že je to navždy,
odcházíš a já vím, že už se nevrátíš,
odcházíš a já vím, že to už nikdy nebude stejné,
odcházíš a kus mě odchází s tebou.

Dlouhé chvíle půlnoční jsem strávil v myšlenkách na tebe,
nikdy jich litovat nebudu,
byť hořkost a smutek mi přinesly,
když naděje přerostly ve fantazii,
pro realitu nazvat je mohu jen nesmysly.

Již dávno první okamžik lásky vyprchal,
ale vše procházející životem za sebou něco nechává,
tak i láska vzpomínky, radost i smutek a pláč.

Naivitou nazvat se nedá,
láska taková či jiná,
ne nadarmo říkáme ji slepá,
by zastřeli jsme slepotu svou,
ve fantazii rozbředlou.

Náraz pravdy s realitou,
není lží či vinou,
prostě přijde k nám,
by naše sny vzala nám.

Tak i ke mně přišla večer,
v den plánů fantazií vyvolaných,
ten krušný večer ve vzpomínku se promění,
byť bolestná je,
byla tu i bude.

Nezkouším opět v naděje propadnout,
opět zažít střet fantazie s realitou,
chci jen být zase sám sebou,
a tobě zanechat báseň na rozloučenou.