NEUCHOPITELNÉ

Ač moje viola,
zdá se,
splínu zadost udělá,
ta když smutně zavolá,
bolavé
city hlodá dohola.

Tóny struny děsí
hloubkou,
bez konce.
Ty znějí kdesi,
chladíce,
kde slzy navenek
ujídají zevnitř
zlomky vzpomínek.

To her dětských čas
a kolorit,
jsa vně i v nás.
To holé vzpomínky,
co hedvábný pás.
Chtíc uchopit je,
kloužou mezi prsty
zas a zas.

Má viola splínu
nepomůže.
Vždy stesky hloubkám cella
předá včas.
V tónech rozezněle
nechá minulosti,
rány líže
a všechny v řadě
hojí, (as).