Jasně modrá je barva nebe,
když vstávám po ránu.
Jasně modrá co trochu zebe
do očí, do rukou, jak facka milé po flámu.

Zdraví mě a já odpovím.
Holubi co na oknech líně přešlapují.
Asi ví, že jim trochu závidím,
a tak mnou proto opovrhují.

Mít vaše peří by bylo fajn,
honí se mi hlavu.
A tak je asi někdy lepší nemít ani šajn,
jako ti, co za oknem jen kývají hlavou.

Ale jednou vstanu
a uvidím dál než za rám postele.
A pak sebe samu
na vesmírné lodi povýším na velitele.

Poletím jednou týdně,
na hvězdy které nikdo nezná.
Nést to těžké břímě,
badatele co se ve všem vyzná.

Pokaždé to bude jiné
poznávat potvůrky s tykadly.
Zelené, slizké a trochu líné
mimozemšťany s černými kalhoty.

Přeletím měsíc tam a zpět,
jak skřítek budu malinká.
Pak na mléčnou dráhu musím jet
být galaktická pralinka.

Nafotím smršť meteoritů
a zrození nové hvězdy.
Pak vytvořím vesmír z moduritu
a na mapce označím své cesty.

Až zase budu doma za okny
zdravit posly z nebe.
Ohromím všechny pozemské soky
maketou vesmírné lodi a možná i sebe.

Poletím každou středu
to aby týden byl kratší.
A možná se i zbavím žaludečního vředu,
tato terapie zdá se býti nejlepší.