Teplý pocit a lehká disharmonie,
vidím se v mlžném oparu nebe,
jsou pryč léta klidu,
týdny monotónnosti,
dny zbytečných marností,
hodiny nekonečného hledání,
minuty nervozity
i vteřiny prchavého štěstí.

Tak utápíme svůj žal v alkoholu,
trávíc svůj poloviční život
a zabíjejíc zrůdnou nudu
běžíme vstříc budoucnosti,
do náruče chlápkovi z márnice.

Troufale voláme:
Dejte nám více!
Každý ráno do zrcadla
s klamným odrazem
spokojeně mlasknem,
není to zas tak špatné.

A nevidíme přes dutou pýchu
tu mastnotu a vrásčitost a pokřivenost duše.
Tak kde jsou ideály,
když se teplo tělem šíří,
touhy a fráze se boří,
černá krev se víří,
svět se kolem světa točí,
kradmé pohledy se do tmy noří.

A když pak ležim na posteli,
drtí mě větší silou než dokážu snést.
Pod přivřenými víčky
se rodí další sen,
sen o lepším světě a lidech.

Tam někde za zvony
leží ten divnej svět,
co čeká jen na nás
a mezi bludnými sny
se probudím,
krátkým vystřízlivěním
se donutím,
pak medvídka obalamutím ...

... dneska sem asi přebral ...