Máš v srdci zimu
a
vlásky bělají.
Umlkly touhy a ztratily se cíle,
pohasíná radost
a
úsměv již oči nepohladí.
Nedočkavě čekáš na vlak, co přesně odjíždí.
Vlak,
co pravidelně odjíždí
se divoce řítí
a
ČAS
nepostojí na poslední pouti.
A
když tajemství polibku
má odstín už vážný,
nastoupíš do vlaku -
je studený a prázdný.
A
koruny touhy
vrostlé do Země,
pohltily nezkrotně se blížící
plameny.
Jen prach, vítr ho zavane do
moře, co
nemá hodiny naděje.
Vloží dým pocitů
do zamčené nádoby.
Neodmítej
čas,
co nemá paměť staroby...