Nad městem zapadalo slunce. Stál jsem na balkóně v osmém patře desetipodlaního domu, ve kterém mi bylo dáno bydlet, a pozoroval čtyřhranné obrysy výkových budov na obzoru. Paprsky se zvolna vpíjely do mojí kůe. Bylo stále docela teplo. Ve městě se začaly rozsvěcet lampy. Pod nimi se plné či poloprázdné automobily loudavě ubíraly směrem ke strastem i slastem nočního ivota. Na dálku bylo slyet jen tiché hučení motorů, které dokreslovalo kulisu večerní metropole.
Vrátil jsem se do obýváku. Cítil jsem se pozoruhodně příjemně. Měl jsem rád svoje město. Pravda, čas od času člověk narazí na nějakého troubu, ale větina lidí byla fajn. A pak tu byli přátelé, známí, lásky...
Venku se mezitím setmělo. Pustil jsem rádio. Chtěl jsem sice jetě chvíli vychutnávat kouzelnou atmosféru večera, ale drobné podkreslení nějakou vhodnou hudbou by mohlo ve jetě vylepit. Stejně byl pomalu čas vrátit se ke vedním starostem. V rádiu právě vysílali zprávy. Nechal jsem je hrát.
* * *
U jsi to slyel? obrátil se na mě jeden kolega na obědě, kdy jsme společně čekali, a nám přinesou objednané jídlo. Polední pauza byla jedinou dobou z celého dne, kdy lo projednávat jakoukoliv otázku bez nejapného pocitu, e tím člověk někde něco idí. Svým způsobem jsme za ni byli vděčni.
Zrovna jsem nedával pozor: Co jsem měl slyet?
Prej včera někde zmizel ňákej chlap.
A co je na tom zvlátního?
To se někdy stává. Lidé mívají různé potíe a zmizet beze stop nebývá občas nejhorí řeení. Je to sice smutné, ale je to tak.
Zvlátní není to, e zmizel, ale jak zmizel. Lidi, co to viděli, řikali, e el normálně po ulici, najednou jako kdyby na něj zasvítilo nějaké zvlátní světlo nebo co a byl pryč.
Vybavily se mi okamitě kouzelnické produkce Davida Copperfielda. Dobře, ale zvolit tohle jako způsob zmizení? Vdy co můe být nápadnějího?
Třeba se zas někde objeví, odpověděl jsem a začal věnovat pozornost zajímavé debatě sousední dvojice kolegů. Na světě je tolik problémů...
* * *
Několik dní, či snad týdnů?, poté jsem měl znovu volný večer. Babí léto pomalu začalo přecházet v podzim, večer u nebývalo tak teplo a dříve se smrákalo. Neměl jsem náladu na nic speciálního. Pustil jsem televizi, ale pozornost věnoval kníce. Televize měla slouit jen jako kulisa.
Jen náhodou jsem zaslechl cosi, co mě zaujalo:
...jedná se u o třetí případ záhadného zmizení za poslední měsíc. Podle očitých svědků kadému zmizení předchází cosi jako záblesk světla.
(střih na tlustého chlapíka v kulichu) No, bylo to jako kdy na vás blejskne foák nebo něco takovýho.
(reportér) A pak ten člověk zmizel?
(chlapík) No, přesně potom zmizel.
(kamera se sklouzla na postavu reportéra) Policie, která zatím nevydala ádné oficiální prohláení, se podle naich zpráv snaí zjistit mezi případy jakoukoliv souvislost.
* * *
Druhý den jsem si asi po sto letech koupil noviny. Obsahovaly detailní ivotopisy vech tří obětí, svědectví očitých svědků zmizení, i více či méně vědecké, a arlatánské pokusy o vysvětlení záhadného jevu. Bez ohledu na obsah se vak vude dalo číst: lidé neví, co se děje; lidé se bojí.
Ale aby člověk zjistil právě tohle, nemusel si ani kupovat noviny. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Vichni se tvářili jaksi obezřetněji, napětí vzrůstalo jako v přetopeném kotli.
V práci (a nejen o polední pauze) se nemluvilo o ničem jiném. Projednávaly se nejbizarnějí teorie. Nejzvlátnějí na vem byl právě fakt, e oběti zdánlivě neměly vůbec nic společného.
V prvním případě se jednalo o celkem úspěného mue, podnikatele, věkem mezi 30 a 40 lety; svobodný, oblíbený ve svém okolí, prostě normální chlap, který si ije svým ivotem.
Druhou zmizelou byla ena asi kolem padesátky; vdova, v důchodu, dvě dcery, tři vnoučata. Zmizení ohlásila jedna z dcer, která byla právě u matky na návtěvě; prý kdy o tom tak přemýlí, je moné, e bylo z vedlejího pokoje vidět jakési zablýsknutí... V tomto případě bylo známo nejméně důkazů.
Zato v posledním případě o důkazy rozhodně nouze nebyla. lo o zmizení učitele základní koly před celým nastoupeným druhým stupněm včetně třídních učitelů v rámci nějakého pochodového cvičení - člověk by ani nevěřil, e se něco takového dnes jetě koná.
Pan učitel byl starý mládenec, skaut, prý velký sběratel brouků nebo něčeho podobného.
Mnoství svědků prepubertálního věku se vak zdálo spíe na obtí. Jeden viděl velký létající talíř, dalí silný laserový paprsek, nael se dokonce jeden, který spatřil, jak se z nebe snáí boí duch v podobě bílé holubice, čemu vůbec nerozumí, protoe pan učitel patřil do sekty vyvrhelů a odpadlíků (rozuměj: metodistické církve).
Na čem se vak naopak vichni shodli, e to nevypadalo, e by pan učitel někam el nebo byl vlečen či vyzdvien (nebo se naopak někam propadl) a e po něm rozhodně nic nezůstalo na místě, na kterém stál. e prostě zmizel.
Matky dětí navtěvujících zmíněný ústav odmítly posílat děti do koly.
* * *
Večer bylo ohláeno zmizení celé čtyřčlenné rodiny včetně jejich psa z verandy rodinného domu. Ve ohlásil jejich soused, který vedle v zahradě sekal trávu.
* * *
Od tohoto okamiku se zmizení stala součástí kadodenního ivota. Vlastně spí kadodenní noční můrou. Matky zakázaly svým dětem hrát si na ulici, lidé se odvaovali tak jen z práce a do práce, vekerý ivot byl ochromen.
Úřady byly bezradné. Sice podle slov svých představených dnem i nocí pracovaly na řeení, jediným hmatatelným výsledkem této snahy vak bylo jen zřízení jakéhosi krizového centra, které dnem i nocí monitorovalo situaci ve městě a čas od času vydalo vyjádření, ze kterého vyplývalo, e statisticky jsou na tom vechny části města prakticky stejně. Také dolo ke znovuotevření krytů protiatomové obrany, do kterých se bylo moné schovat, byl-li v některé části města pronikavým hlasem sirény vyhláen poplach.
Také trh zareagoval. Záhy se objevilo oblečení z látky, která zaručeně nepropoutí ádné záření. Člověk oblečený do takového modelu vypadal jako obří kukla.
Rovně vzrostl tlak na úřady, aby povolily provoz počítačem řízených automobilů, ve kterých by řidič nebyl vystaven riziku ozaření, jak se tomu nyní oficiálně říkalo. Protoe vak nebyl znám ani jediný případ, kdy by zmizel člověk řídící auto, vycházel tento tlak prozatím naprázdno.
Ráz města se změnil. Okna domů i autobusů byla zaslepena, lidé se pohybovali jakoby v přískocích od jedné zakryté plochy k druhé. Na kadém kroku byla cítit nervozita.
Přes tyto úporné snahy se zdálo, e si světlo dokáe své oběti najít, a dělají, co dělají. Ne snad, e by propukla nějaká epidemie, ale kadý den, kadý týden, kadý měsíc přináelo krizové centrum informace o dalích zmizelých.
Hrůzu a bezradnost vzbuzoval hlavně případ jednoho bezdomovce, který zmizel přímo před zraky svých spoluobčanů uprostřed protiatomového bunkru.
Ve se odehrálo takto:
- poté, co byl v jedné části města vyhláen poplach, se vichni lidé z nejbliích ulic nahrnuli do krytu, kde ji spokojeně odpočíval bezdomovec. Lidé za sebou zavřeli těké dveře, usadili se a čekali na sirénu ukončující poplach. Kdy v tom si někdo poviml podivného pohybu zrcadla v části, která měla slouit jako koupelna. Vzápětí vnikl dovnitř známý paprsek a neomylně dopadl přímo na spícího mue.
Odborníci při rekonstrukci pak zjistili, e se dovnitř dostal jedním starým periskopem a chodbami krytu se dále přemisoval pomocí zrcadel a reflexivních ploch, které sám dokázal nastavil do správného úhlu.
Následkem této události byly ze vech krytů odstraněny periskopy a utěsněny i ty otvory, na které se dosud zapomnělo.
Ale katastrofa pokračovala dál.
* * *
Nevěděl jsem moc, co mám dělat. Zpočátku jsem si říkal, e musím čelit veobecné davové psychóze a pokud mono si ničeho nevímat. Snail jsem se chovat jako dřív. Vydrel jsem to tři dny.
Nevím, zda to bylo jízdou zeřelým autobusem, ve kterém jsem i nadále absolvoval svoji kadodenní cestu do zaměstnání, či zda se jednalo o reakci na devět a deset hodin strávených den co den za dokonale utěsněnými otvory veho druhu v práci...
Vrcholem bylo, kdy jsem se jednou přistihl, jak se mačkám uprostřed davu podobně vystraených lidí, abych se co nejrychleji dostal do bezpečí krytu - snad z dosahu světla, snad jen oněch protivných sirén, které byly s to rozleptat i mozek...
Bylo to tak... thanatos, strach ze smrti. Nechtělo se mi umřít. Byl jsem jetě tak mladý...
Večer jsem utěsnil okna v celém bytě tak, e se dovnitř nemohl dostat ani jediný paprsek, i kdyby chtěl.
Lehl jsem si na záda na koberec a upřeně se zahleděl do stínů vrhaných ultrasilnou a ultraetřivou lampou, kterou jsem toho dne zakoupil. Za poslední tři dny se její cena zdvojnásobila.
Tak to bychom měli. Stačily tři dny, necelých edesát hodin! a vechna má rozhodnutí jsou ta tam.
e jsem nikdy nebyl a ani asi nikdy nebudu hrdina, to vím u dávno, ale e vechno půjde takhle rychle...
Člověk přece nemůe tak rychle odhodit to, čím je!
Ale co chce dělat? Dávat přednost matkám s kočárky ve frontě do krytu?
Nevím....
...nevěděl jsem. Ale nebyl jsem sám. Nikdo nevěděl. Vichni jsme se jen snaili přeít těch pár dní v bláhové naději, e snad vechno skončí a bude zase jako dřív. Jako dřív...
Copak je vůbec moné, aby vechno bylo jako dřív? A hlavně, co kdy TO NIKDY NESKONČÍ?
* * *
Zakončil jsem ten večer spoustou drobných rozhodnutí. Člověk nemůe zastavit lavinu, tedy aspoň JÁ určitě ne. Ale něco se dá dělat vdycky. Třeba to nepomůe, ale určitě to neukodí. Být laskavý. Kdy na to přijde tak i poutět matky s dětmi ve frontě. Usmívat se. Dost moná, e kadá lavina končí právě u takovýchto drobností.
A hlavně vědět, e kdy to člověk jednou neudělá, neznamená to, e prohrál vechno a navěky. Naopak, kdy to udělá, vyhrál. Pro ten jeden den, jeden okamik je vítězem. Za okamik sice začne nové kolo, na jeho konci bude moná vítězem ta druhá strana, ale nevadí. Buďme přející a nechtějme vechna vítězství jen pro sebe.
* * *
Chodil jsem dál do práce. Nechal jsem okna utěsněná. Při poplachu jsem jako ostatní utíkal do krytu. Snad jsem se i snail být laskavý. Ne, snail jsem se určitě, snad jsem někdy byl laskavý. Snad jsem tím někoho potěil.
* * *
Jednoho dne jsem byl pracovně poslán do jedné vzdálené části města, kde jsem to moc neznal. Nebylo právě volné ádné auto, tak jsem musel pouít slueb hromadné dopravy. Nebyla to ádná katastrofa, po městě to dokonce nebývalo ani o mnoho pomalejí, v tomto konkrétním případě pouze hrozilo, e budu kdesi bloudit.
Vystoupil jsem a vydal se ke svému tuenému cíli. Po patnácti minutách mi bylo jasné, e první přiblíení neproběhlo právě nejúspěněji, po dalích deseti minutách jsem se za svůj nápad začal proklínat.
V tom náhle... siréna!
To bylo zlé.
Neměl jsem nejmení představu o tom, kde jsem, ani kam mám jít. Rozběhl jsem se a běel kamsi ulicí, ale k ničemu to nevedlo. V zoufalosti jsem začal brát za kliky domů. Vude bylo zamčeno. Zvonil jsem, ale nikdo se neozýval. Lidé buď nebyli doma, nebo prostě neodpovídali.
Byl bych se u snad někam vloupal, - ne snad, e bych to uměl! - kdy jsem si viml záchrany.
Na nároí stál obchod, takové klasické hokynářství. Obchod sám byl zavřený, přes dveře i přes okna byly přetaeny mříe, nejspí se v něm u ani neprodávalo, ale před obchodem byla na jakési tyči zavěena markýza, nyní podivně nahnutá do ulice.
No, nebylo to bůhvíco, ale lepí ne nic. Rozběhl jsem se blí. U kdy jsem se blíil, viml jsem si, e pod závěsem je ji docela ivo.
Zastavil jsem se těsně před markýzou. Nevěděl jsem, co mám dělat. Určitě o mně věděli. Moná jsem čekal na něco takového jako pozvání, ale nic se nedělo. Ostýchavě jsem se pokusil nadzdvihnout spodní okraj.
Bě pryč!
Chci se tu jen schovat.
Bě pryč. Tohle je nae skrý.
Ale já to tu neznám. Přece mě nenecháte stát jen tak na ulici.
Bě pryč. Kdy tě sem pustíme, bude nás tu u moc a můe nás to zasáhnout vechny. Ohrozil bys nás.
Ale kam mám jít?
Bě pryč.
Chtělo se mi brečet. Stál jsem sám na ulici, naprosto zoufalý a nevěděl, co si počít.
Po chvíli jsem se otočil a začal odcházet.
Ani si nevzpomínám, jestli jsem se na ně zlobil. Nejspí u ve mně pro tento pocit ani nezbylo místo.
Opřel jsem se o zídku nějaké zahrady. Co se mnou teď bude? Nemám nejmení anci. Úplně jsem cítil, jak moji kůi kvíří neznámá energie, jak pomalu ukusuje kousek za kouskem z mého těla, dokud nic nezbude.
No a? Můe být něco jetě horí ne tohle? Co je horího ne ivot v temném městě, kde se jeden druhého bojí, aby náhodou neobsadil jeho koutek, kde by se mohl schovat před světem, před sebou.
A pak jsem pochopil.
Strach. Je to jen strach, e ztratíme něco z tohoto světa, něco, co nám stejně nepatří, strach, který je kolikrát mnohem, mnohem horí ne i ta opravdu nejhorí věc na světě. Není to město, lidé, okolí, ale JÁ. Je to můj strach, který je natolik součástí mne sama, e se před ním nemohu zavřít ani do té nejtemnějí komory na světě.
Svlékl jsem si kabát, poloil jej na ulici a posadil se na něj. Vzhledl jsem k nebi a usmál se.
U přichází.
Ucítil jsem, jak na moji kůi dopadají první paprsky.