Krev v žilách mých se vaří,
hlava málem puká,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Mnohokrát srdce ve dví zlomené jsem měl,
znovu bolest chci nezažít,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Svým citům se vysmívám,
k své hlouposti se nechci mít,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Bojím se stínu za sebou,
bojím se věcí budoucích přede mnou,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Strach z prázdnoty mě dohání k šílenství,
jeden chybný krok a přijde tvrdá rána osudu,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

V pohledu jiných sám sebe zapírám,
nevím, zda jejich přetvářky jsou skutečností či ne,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Škatulky na vše okolo sebe pokládáš,
nechci být jen škatulkou s cedulí, však mě znáš,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Sám svých pocitů se bojím,
vím, že byly a jsou, vím že zidealizovanými zůstanou,
ne, není to tak, jak vypadá,
možná víš, ale ani já sám to nechci znát.

Opět vím, že rozum zatemněný mám,
opět své city neovládám,
ano, nebojím se to přiznat,
jestli jsi na tom stejně, pak víš,o čem mluvím,
(se srdcem napjatým v to doufám).