Dívám se do svých očí a pomalu se propadám do vlastní duše.
Procházím okolo vnímání krásy prostých věcí, jako je vůně a teplo ohně, třpyt a něžnost vody, pocitů štěstí z upřímného doteku, extáze a volnost milování.

Hned vedle nacházím svůj strach, strach ze zrady, z vlastní zranitelnosti, strach z nepochopení a odsouzení.
Dál spatřuji tužby, touhu otevřít ostatním oči, touhu exploze volnosti, spojení všech vesmírů a naplnění jich upřímností.

Dále zde nacházím svou bolest, zkroucenou a potlačenou v ústraní.
Vidím v ní bolest bezmocnosti, strachu, lásky, bolest reality a budoucnosti.
Pozvedám oči a spatřím, jak vše pečlivě zakrývá dlaněmi vědomí vlastní samoty.

Vyplavuji se zpět ve svých slzách,
odhozené zrcadlo se tříští o zeď.
Pohlédnu na zem a vidím své oči v každém střepu.
Jak těžké je dívat se do své duše.