Vysoké stromy a navlhlý vzduch,
kradu se podrostem, tiše jak duch.

Nekřupne větvička, nešustne listí,
u cíle budu na pasece příští.

Na kraji paseky, ve stínu skrytý,
číhám na jelena, musím ho chytit.

Pověstný velice, nikdy nepolapen,
bude se diviti až bude lapen.

Na zeď si pověsím parohy jeho,
doma naň čeká už dubové dřevo.

Čekal jsem hodinu, čekal jsem dvě,
trpělivě, tiše, rozhodně.

Musím být trpěliv, musím být vstřehu,
ve vhodnou chvíli pak vypustím střelu.

Po další hodině dorazil jelen,
kapičky rosy má na těle celém.

Leskne se třpytí se jak jarní kvítí,
ta jeho kůže tak překrásně svítí.

Vkráčel tam důstojně, rozhléd se kolem,
já ani nedýchal skrčen za stromem.

Sledoval jsem toho božského tvora,
zabít ho? co byl bych to za netvora.

K čemu jsou parohy u krbu na zdi,
,,Nech ho žít, proboha" v hlavě mi zazní.

V tom jelen se otočil a zmizel v dál,
já neschopen slova jen ve stínu stál.

V dály pak zatroubil, mohutným hlasem,
já už však kráčel jsem sám domů lesem.