Červenou, trnitou,
růži’s mi podal,
víc než rukou svou,
jí sis mě spoutal.

Trnitou růží
zůstávám lapená,
protíná kůži
ostrýma trnama.

Rudé jsou květy,
skví se mi ve vlasech,
ostré jsou trny,
zdobí je rudá krev.

Trny, jež bodají,
chrání svůj květ,
bodají, zraňují
snad celý svět.

Jako drát ostnatý
chrání se růže,
trny jak prsty
zatne do kůže.

Zatne a nepustí
ta neochvějná
i když mě opustíš,
zůstane stejná.

Do trnů vpletené
zůstanou bílé paže,
jak drátem vězněné
u dlaní květy růže.

V růžovém vězení
vězněná v kráse,
jež krásou není,
jen krásou zdá se.