Mívals mé vlasy ve své tváři,
Tvé pero dlelo v kalamáři,
tím perem odkrývals svou podstatu.


Mé pero je stále na mém stole.


Jsi stručný, jak Ty vždycky býváš,
ten obraz, který denně vídáš,
já nechci zřít neb nejsem v něm.


Sama jsi ho dobrovolně opustila.


Piš zase krásně a jenom o mně, prosím,
ta poezie není pro mě,
ta, kterou v poslední době píšeš.


Ani v obrazech, ani ve slovech už nejsi.


Já chybovala, přiznávám,
tu lásku vskutku přeji vám,
však mějte se mnou ještě chvíli soucitu...


Víš, že nejsem pomstychtivý, ale tys ho se mnou měla?


Máš pravdu, mám, co jsem chtěla.

Jste vy,
už nejsi Ty,
my já a Ty jsme nebyli
nikdy!
Znám Tebe,
ale neznám vás,
z Ty a já by jeden z nás,
vím,
měl uznat,
že vy je silné a neporazitelné.

Nebojovala jsem, ale přesto prohrávám...