Poslouchej bouře nekonečně mocné,
dujte větry světové,
kruté síly všemocné,
ni všechny slábnou v srdce mé.

Síly větší není,
neb radostí snem se naplní,
vůli lidskou mění,
tvých očí pohled v mé!

Pohlédni ..., modré nebe,
snad oceánem není?
Už nesmí se to stát,
nesmí tu být bez tebe,
by smysl svůj ztratilo,
nevím jak to říct,
snad slovy vyjádřit se nedá,
jak toužím ti to říct ...

Skok z výšin probuzením mým,
raděj nebýt než znovu prožít.
Jak rád svět snů navštívil bych,
opustit závoj lží a přetvářek.

Sním, či bdím,
doufám v sen nekonečný,
bez pádu v realitu každodenní,
v realitu myšlenek utopických,
v realitu myšlenek o nás.

Řekl jsem to,
ač povědět to znova měl bych,
čas nic nezmůže,
mé city neměnnými jsou,
být jsem chtěl a být chtít budu,
postavou ze snů tvých,
neb ty jsi mou ve snech mých.

Rájem spolu jít,
po terasách visutých,
jeden druhého pouze mít,
pouze svými být,
radostí jen žít.
NE, proč už sen konec musí mít?!

Chtěl jsem snad pánem světa být?
Chtěl jsem snad všechno mít?
Jen osud můj to ví,
že chtěl jsem, abychom byli pouze sví ...