Povídala mi, a já se nechal unášet.
do říše bez nebes,
do říše věčné tmy,
kde o slunci se vyprávěly příběhy.
Povídají si skazky Apollónovy,
o barvách, o pohledech,
tu o červáncích, pamatuješ?
„To musí být strašná zem“,
sny o východu slunce,
říkají si „kéž by“,
usínají své tmavé dny.
Žijí jasem jediným,
nadějí nejistou,
dokud sami nezhasnou
„Děkuji za příběh“
„A nezapomeň si brýle a hůlku,“ ona na to.