Je 6 hodin ráno. Nádherná kakofonie zvuků ozývající se z nepřátelského ležení působí jako vábení nádherné ženy. Přejete si být jeden z nich, z těch, které byste již z principu, který vám od narození vštěpovali, měli z hloubi duše nenávidět. Není tomu tak. Proč tedy? Proč proboha při proslovech "pána" pociťujete onu euforickou nenávist doprovázenou rykem tisíců hrdel a mající za výsledek totální ztrátu sebekontroly? Jsou to snad jeho vytříbené rétorické schopnosti, davová psychóza či něco jiného? Nemá cenu o tom polemizovat. Po dnešku vše skončí. Určitě zvítězíme. Vždyť to tvrdí vůdce a ten se nikdy nemýlí. Nebo snad ano? Byla myšlenka, která mi právě proběhla hlavou, snad pochybnost o pánově autoritě? Nikdy předtím se mi to nestalo. Jsem oddaný a splnil bych cokoliv jen pro dobro pána, říše a zavedeného řádu. Nejsou však tato slova jen synonyma? "Ach ne, jsem nečistý. Má mysl se pohybuje na nebezpečné hranici a bod zlomu nemůže být daleko. Nejsem o nic lepší než kacíři, které po stovkách upalujeme jako selata." Ať už začne bitva, ve které se rozhodne o osudu statisíců přímo a dalších mas nepřímo. Ať začne, nebo se dočista pomátnu.
Trubky troubí, mé přání je vyslyšeno. "Do zbraně!" Necítím se nejlépe. Dnes jsem poprvé, byť jen na zlomek sekundy, zapochyboval o vůdci a cítím se provinile, ale nyní to odčiním. Jsem jeden z davu. Jsou nás tu statisíce. Řeka přileb čekajících na povel. To, že s námi není vůdce, všichni akceptují. Jeho život je důležitější než naše a jeho ztráta není nahraditelná. Co bychom si bez něj počali? Hlavou se mi míhají myšlenky na vše možné, ale jsem nervózní a vždy se z výletu myslí vracím do reality, která mi v tento okamžik připadá nesmírně stereotypní, ohromně krutá a mou maličkostí nezměnitelná. Řeka přilbic našich nepřátel se pomalu začíná pohybovat směrem k nám. Připadají mi jako nezastavitelná lavina s obrovskou silou a opět se mi vrací kacířské myšlenky o potencionální možnosti naší porážky. S tím, že mohu zemřít, jsem smířen již dávno, nebo jsem si to alespoň myslel. Všichni bojovníci by měli být a ukáží-li sebemenší známku hrůzy, z něčeho tak přirozeného jako je smrt, je to považováno za fatální selhání. Zazněl povel a sami se začínáme pohybovat vstříc nepřátelské hordě. Je to zvláštní, ale cítím s šťastný. Možná, že toto jsou ty momenty, pro které stojí za to žít. Třímajíc zbraň hrdě pochoduji vstříc svému osudu s hlavou vztyčenou a se spolubojovníky po svém boku.
Okamžik pravdy je zde. První řady se již střetly a já sám se čím dál tím rychleji blížím epicentru dění. Tasím a zuřivě se vrhám na nejbližšího nepřátelského vojáka. Je to mladík, takže to pro mne bude snadnější, říkám si. Mám pravdu. Po první ráně se kácí a já hledám další oběť. Vtom cítím štípnutí na levé straně hrudi. Podívám se a vidím šíp. Bojím se smrti. Zjišťuji, že jsem se jí vždycky bál. Jediný důvod, proč jsem na to nepřišel, bylo, že jsem strach maskoval krásnými hesly jako hrdost či oddanost. Vše byla jen přetvářka, odporná maska, pod kterou jsem se nevědomky dusil. Kdo jsem? Nevím to, nevím to jako všichni, co jsou zde se mnou. Nikdy jsem nežil tak ,jak si přeji. Nikdy jsem nevyjádřil své názory, jen jsem slepě tlumočil poselství pána. Nikdy jsem neexistoval, ale co na tom sejde? Umírám a vše je mi jedno. Legendy, které jsem tak miloval, a ve kterých nám byla smrt vštěpována jako něco vznešeného a krásného byly lži. Nyní se válím v prachu a špíně a šlapou po mně mí vlastní lidé. Žebříček hodnot se mi zhroutil a já, i kdybych mohl, již žít nechci. Umírám a jsem proto šťasten, upřímně šťasten sám za svou bytost, kterou jsem nikdy nebyl.