Mé tělo je krajina,
kde putování začíná,
žízeň máš a vody je trošek,
do očí - studánek vnoříš se a dáš si doušek.


Zima když tělo tvé moří,
zahalíš se ve vlasech mých, budeš jak v moři.
Hlad pokud se při putování po krajině k tělu vkrádá,
polibky sladkými jak jahoda, budu tě mít ráda.


Šíje je průchod mezi dvěma sedly,
by si tvé nohy na chvíli usedly.
Putuj, poutníče, rychle dál,
poznávej krajinu, pospíchej v ráj.


Touha mě spaluje, když pohořím kráčíš,
voníš mi dálkou, když mě potem smáčíš.
Cesta dál planinou pomalu se vleče,
kroky se zastaví, připraví se zteče.


Krajina poznáním celá se chvěje,
tají tu ledovce i všechny závěje.
Musíš jít, poutníče, musíš jít dál,
proč by jsi před koncem, proč by si stál.


Krajinu projít musíš celičkou,
povím ti pravdu, buď pilnou včeličkou.
Čekám tu na tebe, přijď rychle k nám,
celou tu krajinu ke štěstí ti dám.


Neslyší poutník, neslyší volání,
k Jaru se samota jenom naklání.
Touhu po cestě v sobě dusit musí,
žít mimo poznání z neznámých cest zkusí.