Hodiny na věži bijí půlnoc,
zvuk zvonu se zaříz do ticha,
ve tmě po ulici jde starý muž,
vrásky mu vystoupí a tiše zavzlyká.

Hodiny na věži bijí půlnoc,
přehluší tichý, šouravý krok,
při každém úderu zvonu
čas velký z láhve upije lok.

Hodiny na věži bijí půlnoc,
jak kulhavý muž se belhá čas,
belhá se pomalu, ale nazastaví,
dál vrásky dlátem ryje v tvář.

Hodiny na věži už přestaly bít,
však čas z láhve hltá dál,
i starý muž nepřestal jít,
vítr mu nad hlavou tiše se smál.

Chyt jsem ho za ruku,
však nechtěl ho zastavit,
táh jsem ho kupředu ze všech sil,
krok svůj však nezměnil,
čas pořád stejné doušky pil.