Já bych bez váhání volil noc.
Pokud se kdy má duše ubírala tmou, byla šťasná, volná a nespoutaná. Noc totiž nenabízí lživé naděje jako den. Světlo oslepuje ty, kteří jím prochází, a nemohou vidět ty, kteří je, volni v požehnání stínů, vidí.......
Denní světlo nechává srdce snít a bojovat za marná toužení, upíná vnímání na vnější hodnoty, zatímco noc nechává srdce splynout s dravcem uvnitř, který neztrácí sílu, protože není nadějí, které by mu ji braly, a protože rezonuje s vnitřním vědomím nekaleným nestabilitou vnějšího světa dne.......
Světlo neodkrývá pravdu, stejně tak ani noc - pravda je abstraktní pojem vynalezený člověkem k prosazování svých priorit.. avšak vše podléhá změně, tak okatě viditelné ve dne, noc však touto změnou není tolik rušena neboť mnohé zahaluje, a na rozdíl ode dne nepřeplňuje smysly tolika vjemy a nemate je - dovoluje najít vlastní nitro. Den ne. Proto miluji noc.
Vybrat jen jedno nelze - člověk je odsouzen k věčnému hledání, protože je vržen do rozporu Dne a Noci. Máme tím ale vždycky na výběr mezi dvěma polohami vnímání, což nás drží v neustálém pohybu a tím i vývoji.
A nefilozoficky vzato - kdy bysme spali, kdyby byl jenom den? A být jen noc, tak jak znám lidi, tak by stejně pořád svítili a navíc by byli nalezlí všude tam, kam jinak nechodí, když mají k dispozici den. A kam bych před nima prchl?
Jen ať je hezky obojí ;).