Jako dvě mořské hvězdy ze dna,
po jejichž spojení vznikne jedna,
jsou její ruce kouzelné.
Vždy dotknout se jich zas a znova,
a poslouchat jejich řeč a slova,
která mi za ni chtějí říct.
Kéž já bych rozuměl těm slovům,
a dovedl je naplnit,
říkat jim potom zas a znovu:
Jen pro vás chtěl bych dále žít.

Jako dvě ryby zlaté v tůni,
v níž lovím slova lásky mé,
plavou, já cítím jejich vůni,
stačí, když člověk zahlédne,
jak jedna s druhou pohrává si,
a v jejich prstech plných krásy,
se zračí obdiv můj, s kterým hledím,
na její ruce.
Jen pro ně já se změním.

Jak na dvě bohabojná kvítka,
která já našel večer v trávě,
teď hledím na její dvě ruce.
Jak na dvě vážky,
jež uchráněny před chladem noce,
žijí dál.

A ať si kdo chce, co chce, říká,
ačkoliv v srdci mém je žal,
já nezapomněl na ty ruce,
které jsem kdysi miloval.
A miluji je víc a více,
když vzpomenu si na ně zas.
Zas znovu dotknout se jich toužím,
dvou malých rukou, tichých krás.