Čekám až se sešeří,
abych neviděl svůj stín,
hladov spolknu večeři,
na talíři však zůstane splín.

Splín pevnej jak skála,
nejde s ním hnout,
omotal si mě jak šála,
nemůžu ho zout.

Jdu s ním tedy spát,
s tím egoistickým vetřelcem,
do snu se mi bude srát
a doufat, že stanu se střelcem,
co prožene si hlavu kulí.

Hovno!