Jednou takhle zvečera jsem sledoval televizi. Spíše jsem vnímal hemžení na obrazovce,ale myšlenkami jsem byl už v nedbalkách,když mě cosi vrátilo zpátky k vnímání a pozornému sledování.
Jistý pán, vysoce postavený bankéř, velmi solidně oblečený s každým, předem skutečně dobře naplánovaným slovem v kultivované mluvě, pronesl větu: "Když jsme se se ženou dozvěděli,že se nám narodí více než jen jedno dítě, musel jsem náhle řešit naléhavý problém, jak velký automobil budu muset koupit."
Páni! Žiji na úplně jiné planetě. Musel jsem se pousmát při vzpomínce na názor několika sociologů, že v naší společnosti neexistují rozdíly mezi lidmi. To já bych musel řešit zcela jiný problém a to, jestli se vejdeme do dvou místností, které navíc nejsou naším vlastnictvím, nebo že budu muset prodat svoje staré auto, aby bylo na plenky.
Není v tom závist. Chraň Bůh! Spíše zamyšlení nad tím, v kolika různých světech lze žít a stejně se bláznivým sociologům bude jevit jen jako více či méně jednolitý celek.
Ale kupodivu jsme bohatí i my ostatní. Máme co jíst, máme kde spát, nežebráme kdesi u prašné cesty ani nás neohrožují na životě obyčejné nemoci jenom proto, že léky z humanitární pomoci dávno rozkradla ozbrojená banda, co se potuluje po okolí a na potkání podřezává lidem krky. Další jiná planeta!
Jsem mimozemšťan, který se rozčiluje nad tím, že si kdosi může dovolit přemýšlet v rovině s naprostým vyloučením peněz a že já žiji od výplaty k výplatě. Jsem naštvaný na toho pána, co svá nejlepší mladá léta zasvětil s využitím všech svých sil a talentu studiu na několika univerzitách, aby pak mohl takto bezstarostně přemýšlet, zatímco já utekl ještě z prvního semestru.
Jsem naštvaný, že on je za vodou díky tomu, že pracuje dvanáct i více hodin denně, zatímco já si po osmi hodinách jdu domů a do večera si dopřeji ještě minimálně dva šlofíčky.
Jsem naštvaný sám na sebe. Jsem ... jsem spokojený, že netrávím týden i více v zapečetěném kamionu bez jídla s vidinou ilegálního pobytu kdesi v daleké a neznámé cizině. Jsem spokojený, že nežiji o dvou kůrkách a nejsem štvancem ve světě, kde pro mě prostě nikdy nebude místo.
Jsem spokojený, ale mám na to právo?
Mám opravdu to, co jsem si zasloužil, nebo jen obrovskou kliku, že jsem se narodil zrovna tam, kde jsem se narodil? Opravdu je každý svého štěstí strůjcem?
Nejsem chudý a třeba ani ti uprchlíci nejsou chudí. Třeba ten skutečně chudý je právě takový nějaký bankéř. Bohatství je v duši a ne v hmotných statcích. Chudý je pouze ten, kdo sleduje jen vlastní zájmy a vlastní prospěch. Bohatý je ten, kdo se dokáže odpoutat od hmotných strastí a povznést ducha.
Na naší malé české planetě nám netřeba snad ani tak hmotné krmi, spíše duchovní, neb tělo je syto, ale duše žíznivá.
To je snad vše.