Konsternovaně hledím
a poslouchám Michelle Mabel
a přemýšlím nad tím,
zda-li jsem Kain či snad Ábel.

Má být popravena moje duše,
čeká se na ortel vrchnosti,
napětí a tlaky v mém břiše
přecházejí do ukrutné bolesti.

Pociťuji úzkost,
balancuji na hraně života a smrti,
někomu působí to rozkoš,
ale mně to drtí.

Vhozen do spárů vyšší moci,
jež přitom zjevně tleje,
někdy mám pocit,
že se mi škodolibě směje.

Cítím, jak pomalu tratím se a tonu,
odumírají mi smysly,
slyším hlasy libující si v mém skonu,
odkud asi přišly?

Zřejmě odněkud ze země,
kde slitování necítí,
kde bylo zaseto sémě
lhostejnosti k jinému žití.

Pevně drží mou budoucnost v hrsti,
jak s chutí,
zlámal bych jim prsty,
aby povolily ten strašný tlak,
aby zbělel ten šedivý mrak,
onen symbol mého duševního stavu,
který tu je,
i když jsem v právu.

V mém nitru je temná, černá noc,
není v něm ani špetka světla,
brání jí jistá neviditelná moc,
jež se přitom evidentně spletla.

Nadále konsternovaně hledím
a poslouchám Michelle Mabel,
ale již nepřemýšlím nad tím,
zda-li jsem Kain nebo Ábel,
od toho jsou tu bohužel jiní,
odpovědní za své činy.

Snad již brzy
ukáže spravedlnost svou moc,
pak úsměv vystřídá slzy
a světlo zcela pokryje v mé duši
tu zatím tak temnou a neprostupnou noc.