Zas s dalším rozmarem
přišla má Lolita.

A já mám pocit
(ne jenom tentokrát),
že chovám se k ní...
no, jako necita.

Mám však také podezření,
že zas tak nevinná není.
A že si se mnou chce hrát,
(někdy je to k zešílení)

Však ona dobře ví,
že mě má ve své moci,
že je mým prokletím
i štěstím uprostřed noci.

Já neumím jí odolat,
té mé sladké Lolitě,
když tak zvědavě se dívá,
směje se, mluví,
a nebo mlčí zarytě.

Někdy se však musím bát,
že odejde bez rozloučení
a už si na mě nevzpomene.
Já už na tom nic nezměním.

Vím, že jí nemůžu dát víc
(i když bych možná přece měl).
A ona jednou přestane mít dost,
nebude mi už našeptávat slova.
Trest za to, jak moc jsem ji chtěl.

Múza je nevděčná.