Králičí život
Dobrý den. Jmenuji se Anežka. Možná se vám to jméno nezdá divné, ale já jsem králík. Přesněji králice. Nebo samička králíka, jak chcete. Byla jsem malá, když jsem to jméno dostala. Vzpomínám si na to dobře. Došel nějaký velký pán s malou holčičkou. Řekl jí: "Vendulko, jestli chceš, tak ten králíček může být tvůj." Zazářily jí oči a vzala mě do náruče. Bála jsem se, byla jsem velmi mladá. Chovala mě, hladila a pak řekla, že se budu jmenovat Anežka. Začali mně jako králíkovi skvělé časy. Vendulka chodila za mnou velmi často a nosila mi samé pochoutky - mrkvičku, zelí, zrní, tvrdý chléb... Není vše ale jen bílé. Poznala jsem i stinnou stránku života. Dostala jsem chlapa. Poprvé se mi narodilo šest krásných chundelatých kuliček. Moje první děti.
Starala jsem se o ně, pořád jsme si hráli. Měli jsme sice i problémy, ale kdo ne. Měli jsme se rádi. Pak mi jednoho vzali. Viděla jsem, jak mu usekli hlavu. Bránil se, křičel, ale oni byli silnější. Hlava se mu skutálela na zem a špalek se zbarvil rudou krví. Křičela jsem, nechtěla jsem přijít o své dítě. Pak ho pověsili a svlékali z kůže. Plakala jsem a sledovala, jak se z mého dítěte stává jídlo. Nevěřila jsem tomu. Ty bestie. Ale postupem času jsem si zvykla. Každý si zvykne. A malá Vendulka mi stále nosila mrkvičku, chovala mě a říkala mi Anežko. Kolik dětí jsem vlastně měla, to už ani nevím. Sežrali je ...
Na její třetí narozeniny si přišli i pro ni. Chytli ji za uši a nesli ke špalku, kde skončily všechny její děti. Nebránila se, byla smířená se svým osudem. Nešlo ujít osudu. Položili ji na špalek. Naposledy se podívala na ten svět a všimla si Vendulky. Stála tam, dívala se na ni vlhkýma očima a tiše se zeptala: "Proč to děláš?" Ten člověk se na ni podíval a nechápavě odpověděl: "Vždyť je to přece normální."