Když den umírá a noc je v nedohlednu
A já marně stíhám svůj mizející stín
Pak kroky moje ztěžknou a do trávy si sednu
Cítím, že se ztrácím v trsu kopretin

Rozpouštím se v zbytku slunečního světla
Hlavou mojí bzučí všech čmeláků rej
Na místech, kde kopretina nikdy nevykvetla
Nejvyšší mi říká: "Sem si nesedej!"

Trpce ostrá vůně žlutobílých květů
Padá na mě shůry a odhání mě pryč
V hlavě stále slyším tu nepřátelskou větu
Neznám dveře zpátky a nemám od nich klíč

Džunglí statných lodyh mátožně se pletu
Zakopávám přitom o stébla suchých trav
Čmeláčí rej končí a louka navzdor světu
Ukládá se k spánku bez večerních zpráv

Padá chladná rosa, ta otvírá mi oči
Na obzoru oheň už jen málo plá
Podivně sní ten, kdo do trávy se stočí
A oddá se tak louce, když den umírá