Otevírám oči, doufajíce, že spatřím něco, co...tma. Zkouším to znovu, ale opět mne pohlcuje nepropustná, černá tma. Možná jsem mrtev...ne. Venku prší. Slyším to zřetelně. Určitě je noc. V poslední době prší jen v noci. Vlastně prší pořád. Možná je to pouhý sen. Ano, vše je noční můra, můj život i životy těch ubožáků venku - v dešti.
Dozajista je tam někde i ona a hledá mě. Musí jí být zima, ti zatracení Židé ji určitě špatně oblékají. Měl bych ji najít. Blázne, zradila tě a ty ji chceš vyhledat?! Spolčila se s Židy!
Byla tak maličká, když mne odveleli. Její matka byla stejně krásná jako ona. Potkali jsme se v Mnichově a dva měsíce nato se vzali. Pak přišla válka ... a smrt. Poslední dva roky byla mým domovem Riga a tamní koncentrák. Jako dozorce jsem jich poslal desítky na smrt a teď vychovávají mé dítě?! Není to absurdní? Ne, nebyl jsem vždy takový jako nyní. To válka mne změnila ve stvůru ničící nevinné lidské životy. Teď mě hledají a já hledám cestu ven. Plamen svíce mě na chvíli oslepil stejně jako před lety krása mé ženy. Nyní je mrtvá a já odháním vlastní dceru. Ano, zříkám se jí, ale právem. Rozhlížím se po svém příbytku pln úzkosti a hledám Naději.
Možná jsem blázen, že růži, jež mi dala má vlastní dcera, netušíce kdo jsem, nazvala má duše Nadějí. Snad proto, že dokáže kvést a žít i v prostředí tak neútulném, páchnoucím hnilobou a prosyceném utrpením. Promlouvám ke květině jako k lidské bytosti, vyprávím ji svůj příběh. Táži se, zdali existuje štěstí. Jestli smrt je vykoupením či pouhým nástrojem Boha vyvolávajícím strach... Vždy čekám odpověď, avšak nikdy Naděje nedokázala odpovědět. Bojím se jejího mlčení.
Je čas spát.
Již to jsou tři týdny, co jsem ji nespatřil. Poprvé viděla mě, když jsem ji našel plačící u trosek našeho domu, kde pokládala růži. Nepoznala mne, já ji však ihned. Říkala, že maminka zemřela při posledním bombardování a otce prý zabili někde v Rusku. Slzy jí stékaly po tváři, nevinné avšak ztrápené zároveň. Bála se. Za pár dní jsem si však získal její náklonnost. Chodila za mnou, nosila mi jídlo a vyprávěla o svých rodičích.
Byl listopad a já se chystal říci jí, že její otec žije, že s ním právě hovoří a on ji miluje stejně jako kdysi. Ten den vál lehký vánek a poprvé jsem si všiml jak krásně vypadá Berlín v noci. Uviděla mne jak kráčím směrem k parku a okamžitě se za mnou rozeběhla. Chytila mou ruku a říkala, že mě chce představit lidem, kteří o ni nyní pečují. Došli jsme k polorozbořenému domu, na němž byly nakresleny židovské hvězdy. Pozdravil jsem se se ženou asi padesátiletou a ona mne pozvala dovnitř. Teprve zde jsem pochopil, že jsou to Židé. Lidé, které nenávidím od počátku války. Beze slova jsem odešel v sychravou noc, jež mě alespoň na chvíli ochránila před ponížením. Poprvé mé tváře smáčely slzy a poprvé jsem se nenáviděl.
Čtvrtý týden. Opět zápach kanalizace překryla vůně síry a znovu zvuk kapající vody zastřel můj kašel. Z úst vypouštím jediné slovo - Naděje. Nacházím ji však uvadlou, ležící sklesle na vrstvě naneseného bahna.
Ne, to ne - slyším svůj zmírající hlas. Néé!!!
Vrhám se na zbytky špinavé slámy, pláču a nedokáži přemýšlet dál, trápit se. Nedokáži žít...bez ní.
Vstávám a kráčím proti obrysu vchodu do stoky, jdu dále po ulicích, přes park až stanu před dveřmi, jejichž zavřením jsem nedávno odřízl její cestu k mému srdci. Dotýkám se kliky a potichu je otevírám.
Přestalo pršet.