Stojím tu už léta,
kořeny - pouta v zemi,
na holých větvích prach.
-No a? Stojím tu sám.

Stojím tu. Už léta
mám dlouhé ostré trny –
tak prý jde ze mne strach.
-Však bojím se víc sám.

Jsem tu. Konec léta,
květy zas mění se mi
na suché prázdné lusky.
-To že jsem na to sám.

Chřadnu, už od léta.
Ve větvích koluje mi
co pomaleji míza,
hořká, že jsem tu sám.

Doufám. Snad do léta
se okolnosti změní,
a slunce pomůže mi
říct “Víš, jen tebe mám...”