Procházím sněhem, mrazem a tmou,
místy, kde spolu jsme stáli.
Nechal’s mě jít samu, samotnou,
a já v hledám tu poklady v dáli.

V dáli svých očí a skrytých snů,
v dáli, v níž se mnou sis hrál,
v dáli všech vzpomínek a dávných dnů,
v níž, jak jsi říkal, mě’s miloval.

Na místě vzdáleném zastavím,
před sebe do dáli se dívám,
že tady jsem tě milovala vím
a do sněhu malé nic pokládám.

Nic, které krvácí, trpí a pláče,
nic, které vyrval’s mi z hrudi.
Nic, jež stalo se tvým terčem,
nic… a sníh kolem ho studí.

S posledním pohledem loučím se s ničím.
Spí tady poklidně jak děcko v dece
a já už odcházím a mlčky křičím,
že jsme ho zabili. Zabili srdce.

Až se zas spolu potkáme
a ty budeš chtít zas ta slova říct,
už nikdy si lásku nedáme,
protože nezbyla. Nezbyla víc.

V mé hrudi bolavé jen díra zeje,
krvácí, ale nebolí více.
Ptáš se mě zmateně, co se to děje.
„Pohřbila jsem to. Své srdce.“