Nevím, jak někdo může říct, že něco jde, jen stačí chtít. Já poznal mnoho věcí, které nešly, ať jsem se snažil sebevíc. Jedna z těch věcí, řek bych zatraceně nejpekelnější, bylo moje první kolo. Slavil jsem tehdy desáté narozeniny a našel v pokojíčku pod krásnou červenou mašlí, ten neobyčejně velký dárek. Byl jsem z toho velmi nadšený a radostí skákal metr do výše.
To jsem však ještě neměl nejmenší zdání, kolik úsilí a odřených kolen mě bude můj narozeninový dárek stát.
Hned to odpoledne mne táta vzal na místní hřiště. Předem mi vysvětlil teorii jízdy a po té, ačkoli jsem z oné přednášky zkušeného cyklisty moc nepochopil, mě posadil na kolo.
Jak jste už asi pochopili, ukázalo se, že jsem rozený antitalent.
Ani po dvouhodinovém padání a pláče,snahy a odvahy dostat se tomuto sportu na chuť, se mi nepovedlo ujet víc jak polovinu hřiště. Byl jsem tou věcí tak znechucen, že jsem jí odmítl přivézt domů. Kdybych tehdy věděl co je to charita, to kolo bych jim věnoval i s tou červenou mašlí a dortem navíc.
Naštěstí je můj tatínek velmi optimistický člověk.
Vždycky mi říkal „Snaha se cení Danečku a trpělivost přináší růže“.
Růže nebo rudý kolena. Nikdy nevím co tím přesně myslel. Podporoval mě a učil, stále od znova mi vysvětloval jakou nohou mám šlápnout, jak mám udržet rovnováhu, kde mám koukat a jak na to nasednout. To se mu říkalo, když to trápení měl již dávno za sebou. Je pravda,že já se s tím kolem nikdy nesžil. Ačkoli jsem se opravdu snažil. Po měsíci toho učení,trápení a komedie,jsem to vzdal. Nikdo mi to nevyčítal a byl jsem za to opravdu moc vděčný a stále jsem.