, 17. 1. 2009, Povídky
Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám: rodina, děti, vzor matky jako hospodyňky a otce jako sponzora s právem diktátora rodinných pořádků. Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám. Měla jsem chtít něco jiného, než chci. Měla jsem od života požadovat něco jiného.
Tak proč tady teď sakra stojím? Zírám do mlhy ve tmě, ničím si plíce zplodinami z doutnající Malborky. Sleduju obrysy kymácející se postavy, kterou mozek, doufá, vidí naposled v životě. Už není čas vracet se ke staré výchově, už není vhodná doba na reparace doteď za posledních několik let učiněných omylů. Vrací se, ta stará, ta stará co tu byla, típá cigáro a zlostně ho zašlapuje a odkopává do kolejí, aby na nástupišti nezůstalo jako důkaz činu, který odporuje jistému nařízení. A ten podchod je teď nejdelší. Nejdelší ze všech těch průchodů, které už tu kdy absolvovala.
----------------
„Jakej byl víkend.“
„No, moc fajn.“
„Odpočinula sis?“
„Ani moc ne, včera jsem zas řešila nedodaný pití, který mělo dorazit nejpozději v sobotu odpoledne, protože si je měla v pátek urgovat.“
„Jé, já zapomněla. Promiň. Chceš udělat kafčo?“
„Na tvoje promiň už teď kašlu. V pátek odpoledne by mě ještě možná uspokojilo, ale dneska teda rozhodně ne. A to kafe bych už teď snad ani radši chtít neměla, že?“
„No, tak kdybys přece jen něco chtěla, tak budu vedle. Jinak se ti ještě jednou moc omlouvám za ten pátek.“
Je nemožná. Kde se dá sehnat schopnej pracovník? Co si člověk neudělá sám, to nemá. I to kafe, aby si udělala sama. Asistentka by jí tam teď hodila jed na krysy. Od té doby, co má novýho chlapa, je ještě víc mimo. Lidi ovládaný emocema nemají v životě žádný smysluplný cíle.
Telefon!
„Volá ti tvoje matka.“
Sakra.
„Mami?!? Ahoj.“
„Ahoj zlatíčko. Něco jsem ti upekla, stavíš se pro to dneska, až pojedeš z práce?“
„Nevím mami, asi pojedu dost pozdě. Nic mi nepeč, už jsem ti to říkala, stejně to nejím.“
„Tak si vezmeš aspoň kousek. Proč ses nestavila o víkendu?“
„Pracovala jsem.“
„Nepřeháněj to. Takhle se nikdy s nikým neseznámíš.“
„Potřebuješ ještě něco, mami?“
„Takže se nestavíš?“
„Asi ne.“
„Dobře, tak my to sníme s tátou samy.“
„Dobrou chuť.
Nepřepojuj mi sem žádný hovory. Díky.“
Zírala na počítač a nebyla schopná vůbec nic dělat. Měla v hlavě prázdno a zároveň plno. Prázdno k tomu, aby byla schopná udělat cokoliv, co se týkalo práce a plno… plno toho pro její život „ničeho“, toho, co v jejím životě nemělo místo a ona po tom jenom občas zatoužila. Ale nebyla ochotna udělat tomu ani kousíček místa. Nač se vzdávat něčeho, čeho si na sobě váží, že dokázala, kvůli něčemu, co by se do té mezírky možná ani nechtělo vecpat? Zůstala by děravá…
Tak makej! Máš toho ještě hodně!
Nejde to! Co jsem udělala ve svém životě špatně? Chtěla jsem všem dokázat, a hlavně sama sobě, že můžu víc, že to jde. Někdo sbírá úspěchy jako korálky na nitku. Seberou, navléknou, pustí a začnou sbírat další korálek – jiné velikosti, jiné barvy. Pak si s těmi korály chodí po světě, s korály svých úspěchů. Ale já si pořád držím v ruce jeden korálek a nechci ho pustit. Nemám jich na nitce málo, ale jsou všechny podobně barevné a stejně tvarované. Musím vypadnout, aspoň na chvíli…
„Musím si jít něco zařídit. Vrátím se během hoďky. Neberu si sebou ani telefon.“
„Dobře.“
Kdy jsem začala brát život takhle vážně? Miluju svoji práci, ale nežiju. Proboha, vždyť já nežiju! Já jenom pracuju! Nemám moc přátel, v práci mě nikdo nemá rád a to i když jim zrovna nenadávám. Asi už jen z principu, že jsem vedoucí.
„Prosím vás, jede tahle tramvaj na Národní?“
„To nevím, nezlobte se.“
No jo, kam to vlastně jedu? Vždyť je to jedno, trochu se projedu.
Začala zvědavě nakukovat do oken těch lepších restaurací, které tramvaj v ulicích míjela, aby zjistila, kolik lidí tam v tuhle dobu sedí. Začala přemýšlet o tom, jak ještě by se dala zlepšit reklama. Možná by se měla dát právě na tu tramvaj. Lákala by nespokojené zákazníky těchhle restaurací. Vábila by k svezení do gurmánského ráje s vysoce profesionální obsluhou. Jenže klientela jejich restaurace vlastně tramvají nejezdí…
„Pojďte si sednout, paní.“
Ani na chvíli nedokážu přestat na tu práci myslet… Taky budu takhle vypadat. Za několik let. Bude ze mě stará ženská. Budu vzpomínat, jak jsem byla mladá a hezká a jak jsem… jenom pracovala. Jak jsem toho, že jsem byla poměrně atraktivní a mladá vůbec nevyužila. Nepůjde to vrátit. Budu mít vrásky, vlasy šedivý, prsa až k břichu a zadek rozkydlej. Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám: rodina, děti, vzor matky jako hospodyňky a otce jako sponzora s právem diktátora rodinných pořádků. Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám. Kdy a proč jsem se téhle výchově vzepřela? Jako malá jsem přeci chtěla rodinu a děti. Vymýšlela jsem jim jména. Měla jsem pro ně vybraná hezká jména…
„Revize jízdenek. Předložte, prosím, své jízdní doklady. Mladá paní!“
„Prosím?“
„Vaši jízdenku.“
„Nemám jízdenku. Kde se dá koupit? Počkejte! Sakra, nechala jsem si v práci i peněženku.“
„Tu jste si měla koupit před nástupem do tramvaje v trafice nebo v automatu. Děláte, jako byste jela tramvají poprvé. Takže, předpokládám, že nemáte ani na pokutu. No, tak to sepíšeme.“
„Pokutu? Sepíšeme?“
„Pokutu! Sepíšeme to! A na další zastávce si vystoupíte!“
„Jaká bude další zastávka?“
„Červený vrch.
Je vám dobře? Čemu se smějete.“
„Nezlobte se, vám se nesměju. Já jen…“
„No, tak si vystupte.“
„A my nebudeme nic sepisovat?“
„Dneska ne, ale příště si už kupte jízdenku!“
„Děkuju vám. Vážně. Díky moc.“
„No, tak nashledanou.
Tak další, předložte vaše jízdní doklady, prosím…“
----------------
„Kde jsi byla takovou dobu? Už několikrát tě tu sháněl šéf.“
„Vážně? Je u sebe? Taky s ním potřebuju mluvit.“
„Jo, je u sebe, ale za chvíli má schůzku. Čemu se směješ?“
„Ničemu, jdu k němu, kdyby mě někdo hledal.“
„Dobře.“
Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám: rodina, děti, vzor matky jako hospodyňky a otce jako sponzora s právem diktátora rodinných pořádků. Byla jsem vychovávána ke klasickým hodnotám. Měla jsem chtít něco jiného, než chci. Měla jsem od života požadovat něco jiného a taky budu! Ano, ztratila jsem několik let, ale ještě pořád je čas. Ještě pořád je čas na reparaci svých dosavadních životních omylů.
Nechala se přeložit na druhou restauraci na Vyšehrad jako asistentka svého šéfa. Pracovní dobu tak bude mít jako každý další úředník – osm hodin denně, pět dní v týdnu a přesto bude dělat práci, kterou má ráda a které rozumí. Pustila ten korálek a vydala se hledat další. A možná to bylo právě tehdy, právě tehdy, kdy jsem se s ní zase setkala a kdy jsme byly zase my dvě jen JÁ.
„Jo, a šéfe! Můžu si tu nechat auto, viď? Vyzvednu si ho zítra. Dneska pojedu vlakem!“