Dřív usínal v domnění, že se nic nezmění.
Přec lásky řeč mocnější, než-li pád kamení.

Však z bezstarostné myšlenky neštěstí pramení...


Dnes, usnul...

Po líci si slaná třpytivá kapička tekla,
jako by u lůžka tušila stojící postavu z pekla.

Pomalu procházel říší démona noci.
Nevěděl, že v patách mu ženou se vlci.
Spatřil ji v dáli při úpatí skály,
přízraky z temnoty kolem ní stály.

Zkřivení, zjizvení tělem i duší
zlá srdce, prohnilá, zčernala tuší.

Prosí a naříká, leč oni jsou hluší.

Chtěl by se rozběhnout, už nezbývá čas,
vždyť od smrti dělí ji jen pouhý vlas.

Strnul, když z hlubiny nesl se hlas...

Volal ji k sobě, už není pomoci:
„Nezlomíš osud, když vyřknou ho proroci!“

Sten poslední mrazivý ozval se do noci...

Úzkostí pláče... „Tak utíkej, běž!“
Pevnosti z naděje bortí se věž.

Ne vše, co zdá se ti, musí být lež...

Otvírá oči a procitá do ticha,
pravda ho láme a odevzdán nedýchá.

Již několik let vždy ve stejný den,
pod víčky prožívá ten známý sen.

Pak v okamžik, kdy mlčky zaklapne snář,
odhalí vidina svou pravou tvář...