Mám mozek na kaši,
nesepíná,
zradila mě,
je to její vina.

Vracím se zpátky,
do časů bez chmurů,
do období lásky,
kdy stoupali jsme vzhůru.

Teď jsem však spad
někam až na dno Macochy,
neskutečnej duševní odpad a smrad,
slzavý potoky.

Plačtivě vzlykám,
je to ubohej projev chlapa,
ale ta útlá, něžná ruka,
skolila mě víc než obrovská tlapa.

Dostala mě do kolen,
kam poděla se sebeúcta?
Hlavu strčenou do hoven,
lásko,prosím, zůstaň!

Hledám svý chyby,
důvody proč se to stalo,
co jsem udělal zle,
co tě tak žralo?

Dochází mi ta má ubohost,
nelze se však tomu bránit,
tak jako pes svou kost
já chci tě zase chránit.

Odpusť mi, lásko má,
neopouštěj mě, já nechci být sám,
za vše mohu jen já,
vše slíbím, vše přiznávám.

Mozek mám sice furt na kaši,
ale už zase spíná,
to že podvedla si mě,
je jenom a jenom má vina.