Muž uskočil ze silnice a zamával pěstí po řidiči, který se vyšší rychlostí, než by jezdil po městě rozumný člověk, prohnal ulicí. Pak muž přeběhl silnici a vešel do budovy na druhé straně ulice. Sešel asi po třech schodech a temnou chodbou se vydal vpřed. Zdálo se, že to tu dobře zná. Na konci chodby byly po levé straně dveře, muž je otevřel a vešel.
Ten kdo tam vlezl poprvé nejdříve neviděl vůbec nic. Světla tam bylo poskrovnu a to které tam bylo dokonale tlumila mračna kouře. Pokud si člověk mohl místnost prohlédnout celou, uviděl by, že má obdélníkový tvar a táhne se podél chodby zpět ke vchodu. Na druhém konci bylo jedno malé okénko, patrně s výhledem na malou zahrádku mezi domky.
Někdo nervózně zakašlal a muž rychle překonal šok z nedýchatelného vzduchu, rychle zabouchl a vešel dovnitř. Prošel kolem dvou stolů a zamířil k tomu v rohu, na konci v místnosti, nejdále od jakéhokoliv světla. Někdo už tam seděl.
Nový příchozí se posadil na židli vedle něho, vytáhl cigaretu a zapálil si. Pak teprve promluvil.
„Máš pro mě něco?“ zeptal se a mimoděk očima těkal po celé místnosti.
„Pár lidí jsem našel.“
Muž nervózně přikývl. Pak párkrát popotáhl z cigarety, viditelně se uvolnil a i trochu rozpovídal.
„Musím se jich zbavit. Pamatuješ jak jsem ti o nich, Jacku, vyprávěl?“
Jeho společník, Jack, přikývl.
„Je to se mnou pořád horší. Od toho, co jsem vydal knihu a vydělal si slušné peníze, vidím je pořád. Ještě mně nedostali, ale už to nebude dlouho trvat.“
Muž se podíval dlouze do prostoru, nevnímaje nic než strach. Na tváři Jacka se objevil posměšný výraz: „Možná bys měl omezit hulení, Tome.“
Muž se zatvářil, jak kdyby ho někdo kopl do břicha.
„Zkoušel jsem to! Zkoušel! Ale nezmizeli. Byli tu, i když jsem je zrovna neviděl, tak jsem je cítil. A čím míň jsem jich viděl, tím více jsem cítil jak mi jdou po krku.“
Pak se trochu uklidnil.
„Sepsal jsem závěť,“ řekl s výrazem člověka, který před sebou už nic dobrého nevidí, „Dost prachů jsem si, člověče, teď vydělal. Dost aby mě pro to někdo zabil.“
„Komu je dáš?“
„Komu je dám? Rodinu mám, ale ti ani neví, že ještě dýchám. Když jsem tu závěť psal, bylo mi vlastně jedno kdo to dostane. Jedno! Chápeš to, přemýšlel jsem o tom, kdo prochlastá mý prachy až já tu nebudu a zjistil jsem, že mi je to úplně jedno.“
Pak se odmlčel, znovu popotáhl a řekl: „Dal jsem je tobě.“
Jack se zatvářil upřímně překvapeně.
„Mně, Tome? Co já jsem pro tebe kdy udělal, že je chceš dát zrovna mně? Ne že by mi to vadilo, spíš naopak, ale nechápu proč.“
„Vím, že peněz nemáš nikdy dost, oni se ti budou hodit.“ smutně se usmál Tom, „Leckdy tě chce brát někdo na nože, že's mu ještě nevrátil.“
Pak naposledy popotáhl z cigarety a nechal ji dodoutnat v popelníku uprostřed stolu.
„Budu muset jít. Říkal jsi, že jsi pár lidí našel.“
Jack přikývl a podal mu malý papírek: „Tu je máš, třeba ti pomůžou.“
„Díky,“ řekl Tom a odešel.
Když se Tom dostal zpět na vzduch, když vyšel dveřmi zpět na ulici, ostražitě se rozhlédl a vydal se zpět k domovu. Kdo by ho cestou pozoroval, řekl by si, že je to jasný stihomam. Co chvíli se otočil a podíval za sebe.
Došel až k jedné bytovce, odemkl a vešel dovnitř.
„Jituško, pojď už domů, ty moje princezničko,“ zavolala žena na holčičku, která stála u dveří a žužlala si palec.
Tom okolo prošel, pozdravil paní a odemkl schránku na dopisy.
„Ně, ně!“ prohlásila holčička, ale pak se vydala za svou maminkou.
Tom se letmo za odcházející dvojicí podíval a pak náhle zbledl.
„Pozor!“, zaječel.
Žena povyskočila a otočila se na Toma, který křečovitě svíral schránku.
„Co se děje, pan Sahel?“ zeptala se, když nic mimořádného nezpozorovala.
Muž ale dál svíral schránku, díval se do prázdna a nepromluvil. Holčička se rozplakala.
„Je vám dobře?“ zeptala se žena znovu.
Teď už muž zareagoval, opatrně se pustil schránky a přikývl.
„Jo, to už odešli.“
Paní nechápavě zavrtěla hlavou, vzala holčičku za ruku a odešla. Muž ještě pár minut nejistě stál opřen o zeď, pak se vydal za nimi nahoru po schodech. Došel až do druhého patra, tam si odemkl dveře a opět opatrně vstoupil dovnitř.
Vzal baseballovou pálku, která stála opřená vedle dveří, zavřel za sebou dveře a pomalu se vydal i s pálkou po bytě. Když prošel všechny místnosti, trochu se uklidnil a položil pálku zpět na její místo.
Vytáhl z kapsy papírek, který dostal od toho muže v zakouřené místnosti a přišpendlil ho na nástěnku. Několikrát si ho ještě přečetl, pak přešel do kuchyně, otevřel ledničku a zhluboka se napil z láhve piva.
Zavřel ledničku a opřel se o skříň, pořád s láhví v ruce. Pak si potichu začal pro sebe něco povídat.
„Oni mě dostanou, jednou mě dostanou. Dneska už mi byli hrozně blízko.“
Zbytek odpoledne strávil muž stáním u skříně a koukáním do neznáma. Když se po dlouhé době probral, celý se oklepal jako po zlém tušení a odešel do koupelny. Pustil na plno kazeťák, který tam měl připravený a začal se sprchovat.
Po pár minutách ohrnul závěs a vylezl z vany. Vzal ručník položený na poličce. Rozhlédl se po koupelně, jako kdyby něco hledal a zrak mu utkvěl na klice od dveří. Klika se pohybovala. Muž vykřikl a když se dveře začaly otevírat, sesul se bezvládně k zemi. Do koupelny někdo vstoupil.
„Ty, Jacku, co se vlastně stalo s Tomem?“ zeptal se zarostlý muž.
„Je to hrozný, ale asi už to neunesl.“ tiše promluvil Jack, „v den svý smrti mi vyprávěl, že ho zase pronásledují nějaké příšery.“
Vousáč dlouho mlčky stál: „On dost hulil, co?“
„Jo, taky si myslím, že to bude tím.“ přikývl Jack. „Prý si do vany schválně schodil kazeťák.“
Muž nevěřícně zakroutil hlavou.
„Prý ti odkázal slušné peníze.“
„Jo, za to na něj budu vzpomínat v dobrým. Říkal, že se mi budou hodit a to měl setsakramenstkou pravdu.“