V pavučinách na zdech ukrytých
spí pavouk, co Smrti spřádá plány.
Kostnatým prstem hraješ tóny
na harfu o zeď opřenou.

Lampa v rohu osvěcuje ti tvář,
stín na podlaze vlní se v kouři,
cigareta dohasíná v popelníku
a ty se díváš dál bez hnutí.

Bílou křídou v rozklepaných rukou
píšu na zeď tvé dlouhé jméno
ve všech jazycích, co znám,
však všechna zní stejně chladně.

V blédé tváři prý divný výraz mám
a před očima rudou mlhu,
když na tvých rtech hraje úsměv
a slova ticho zabíjí: "Pojď už."

Má ruka v tvé je tak nepatřičná,
tvůj krok pomalý a jistý.
Nedbáš mého strachu, jdeš dál,
polykám nasucho: "Kam?"

A zas ten úsměv nachových úst,
jiskra v matném oku,
lampa zhasíná a hudba utichá.
"Vždyť víš," odpovídáš.