Jednoho letního večera, když měsíček pěkně svítil,
voda tak mokře šplouchala, tu jarní vůni jsem cítil.
Skrz mřížku ke mně plula,
byla tu jediná smůla, bolelo mě z toho kolínko,
že jsem si nepořídil v koupelně okýnko.
Otevřel bych ho dokořán a sál bych vůni polí,
přitom bych se krásně šplouchal, teď mě srdíčko bolí.

R:
Proč, proč nepořídil sis okýnko?
Proč, proč bolí tě teď kolínko?
Proč, proč byl si tak hloupej?
Teď se v zapařený koupelně koupej.

Byl jsem z toho tak zničený, že jsem si oholil nohy.
Pak poslouchal jsem výčitky mé ženy Boženy, že nemám k holení vlohy.
Byla tak strašně naštvaná, sbalila kufr nový, řekla mi "Jsem pěkně nasraná" a šla spát k sousedovi.
Druhý den marně jsem čekal, zlé myšlenky jsem se lekal,
že už se nikdy nevrátí a tím mě vlastně utrápí.
Pak byl jsem šťastný jak blecha, protože jsem si uvědomil, že to byla jen mrcha, která by mi určitě vyčítala:

R:
Proč, proč nepořídil sis okýnko?
Proč, proč bolí tě teď kolínko?
Proč, proč byl si tak hloupej?
Teď se v zapařený koupelně koupej.