Já rozhodl se před Vánoci,
v dobré víře a z lásky k matce mé,
že jí budu ku pomoci
při předvánočním šílenství, kdy prožívá si své.

My po bytě, jak zvířata, co lidi dneska chovají,
jsme v mraku prachu, v loužích potu,
šmejdili bytem potají.

Vybrali jsme si recepisy na vánoční cukroví,
starší sestry smály se mi, že jsem trubec medový.

I rozhodl já jsem se pevně,
že v jejich tvářích úcta ke mně,
se bude zračit veliká.
Ony se jenom ušklíbají, s námi se trouba potýká...

Spálil jsem všechno, co se dalo,
i všechno, co se nedalo,
neb pekl jsem věci k nepečení,
svědomí už mě hlodalo.

Na Štedrý den já přivstal jsem si,
uplácal horu těsta,
dřív našel jsem si recept kdesi,
a vyrazil do města.

Já nakoupil jsem cukrovátka,
taková malá k zdobení,
doma se zatím vedla hádka,
že je to se mnou k zbláznění.

Z toho těsta já uplácal jsem figurky naší rodiny
a šoupl jsem je do troubičky, že budou během hodiny.

V tu chvíli, víc než televize a vánoční pohádky,
nás lákalo okénko trouby, už nezbýval čas na hádky.

Perník voněl všude bytem a hle, co se nestalo?
Pečení se podařilo, chválili mě nemálo.

I když zprvu beznadějné býti se to zdálo,
k tomu získat doma respekt, stačilo jen málo.