Motýli pláčou,
stékají slzy krvavé,
z křídel jim tečou,
jsou krásné, lehce blýskavé.

Jak kapky rosy,
jak perly na zem padají.
Motýlci prosí,
zas znovu, vždy, když vzlétají.

Prosí svět o milost,
aby už nedopadly další rány,
slova a zlost,
jež způsobí jim kruté šrámy.

Motýli pláčou…
Třpytivé slzy smáčejí zem,
s trávou je ssečou,
jediný dál leskne se, kámen.

Leskne se rosou,
rosou a slzí krůpějemi.
Vzhůru se vznesou
svými posledními silami.

Pouta se trhají
pevná, jež svírají je, drží,
a jež je bodají,
jak mořskou vílu bod bys noži.

Motýli pláčou,
že svázaní jsou sítěmi,
jež dál je vlečou
všemi světa cestami.

Motýli pláčou.
A náhle, jak bys nožem říz,
motýli pláčou,
ukápnout kapku krve viz!