V klidu a pohodlí,
v teple domova,
na stolku horký mátový čaj,
a víčka pomalu těžknou,
padají v rytmu sněhových vloček za oknem,
představuj si se mnou…

Je ti zase pět,
ruku zakleslou v pevné dlani,
a uháníš s větrem o závod,
„počkej, počkej,“ dechu nestačíš,
znaveně leháš si do sněhové pokrývky,
„to je nádhera,“ říkáš si v duchu,
a necháš si padat vločky na tvář,
představuj si se mnou…

Je ti zase patnáct,
poprvé s přáteli na horách,
sněhové bitvy, půlnoční debaty nad vínem,
tváře mrazíkem červené,
„to je nádhera,“ políbíš ji,
pak už jen sníš beze snů,
představuj si se mnou…

Je ti už třicet pět,
děti pobíhají kolem stromku,
„ne tak rychle,“ volá na ně,
ale ty se jen v duchu usmíváš,
„děkuju,“ prohodíš s pohledem vzhůru,
zasníš se právem zasloužených,
představuj si se mnou,

Je ti už osmdesát,
na stolku horký mátový čaj,
den po Vánocích,
sám ve svém pokoji,
nikdy sám v životě,
„děkuju,“ vzhlížíš k padajícím vločkám,
naposled,
s horkou slzou na tváři,
„děkuju za všechno“
jedna vločka prolétla oknem,
pomalu ti usedá na zavřené víčko,
už neroztaje…