Byla noc, a tiché krůčky
Rozběhly se po střechách.
Voda tekla, ty potůčky…
Běžely vstříc neplechám.
Já seděla v novém bytě,
Na parapet pršelo.
Už dávno ne malé dítě.
Však sedět se tam nesmělo.

Sedím na tom parapetě,
Do tmy zírám za ticha.
Moc bolesti v jedné větě….
A každý někam pospíchá.
Jenom věta: „Jdi mi z očí!“
Bolela mě stále víc.
Celý svět se se mnou točí
„Bylas dítě a víc nic!“

-Čekala snad na anděla?
Zázrakem ji vyléčí?
Před tátou se schovat chtěla.
Chlapi přece nebrečí.-

Velké, modré, smutné očka,
Prohlížely náměstí.
Vůbec nic, jen černá kočka….
Ta prý nosí neštěstí.
Můžu ho mít vůbec ještě?
Na kontě ho spousty mám…
Závidím těm kapkám deště.
Zatím se však nevzdávám!

-„Tak už sklapni krávo malá!
Kdo tě má furt poslouchat?“
Sama všechno by mu dala…
On ji ale neměl rád.-

Jednou už to skončit musí…
Je jedno, zda právě teď!
Jako otec se mi hnusí!
Tak a teď už jenom leť…..

Průvan rozbil sklo od dveří.
Já usnula napořád.
„Ublížil jste svojí dceři!“
„Vždyť jsem ji měl přece rád!“