Svá křídla otevřel napospas větrům,
hlupák, kdo myslí si, že letěl vstříc světům.
Perutě ovinul kol jejího těla,
líbal jí bledou tvář a ona ho chtěla.

Něžnou a voňavou, svatozář nad hlavou…
Duší zněl šťastný smích,
s láskou, jak ze starých vázaných knih.

Však nastala chvíle, temná a osudná…
blázen, měl čekat to, vždyť doba je záludná
I přes peří bílé a sílu křídel svých,
Lásku mu ukradl smrtelný hřích.

Teď bloudí jak v mrákotách, stesk kalí mu oči,
cítí a bojí se, že další sen končí…
Nevěří na zázrak, světem klopýtá zdrcen,
naděje umírá v zběsilém tlukotu srdce.

Nitro mu pohltil bouřkový mrak,
A on sám teď si připadá, jak lodní vrak.
Snad za čas…rány se zacelí a srdce pokryje ocelí…
… a on?

Svá křídla otevře napospas větrům
a odlétne na nich vstříc snad hezčím světům…