Jen tak tam postávají, v ruce cigáro,
na zídce krabice vína, prostě leháro.

Svět už je nezajímá a oni nezajímají svět.
Sotva s kým prohodí sem tam pár vět.

Tvář servaná životem na ně z hladiny vína v plastovém kelímku zírá.
Jsou smíření s tím, jak to je nebo je myšlenka na nespravedlnost, bez náznaku o citu, týrá?

Stojí tu u stanice a čekají na zítřek, co přijde.
Nemáme představu, kde tráví noc a kde se probudí, když znovu slunce vyjde.

Ta poplivaná zem u stanice se zdá být to jediné, co ještě mají.
A udělali-li v životě něco, na co by neměli být pyšní, sotva se teď kají.

Život je zklamal, těžké ho žít.
Když je míjíme, myslíme si: Pud sebezáchovy či co je nutí tu být?

Vídáme je denně, možná častěji než naše přátelé,
a, možná nevědomky, viníme je za to, že jsou, že nám kazí svět, nejsou to postavy veselé.

Oč méně je ten náš svět stejně jako jich?
Kdo z nich si dobrovolně vybral takhle žít? Smutně, nebarevně a lepkavě jak klíh?

Viníme je za to, že neměli tolik štěstí jako my, žít život vcelku (přiznej!) pohádkový.
Možná, že právě to je nutí tady být, touha vidět tváře těch, kdo žijí život jiný, snový.

Ti lidé u stanice vždycky budou tu, i lidé ti, co je jen míjí.
Vždy to tak bude – někde je víc, někde je míň. Vždyť svět se dokulata svíjí.