Panenka hadrová po vodě pluje,
proudy ji unáší sem i tam,
pomalu nesou ji k písčinám.

Tělíčko drobounké po čase tleje,
očíčka oslepnou, ztrácí svůj jas,
víčka se uzavřou zbavená řas.

Krása tvá, panenko, uvadlá, kde je?
Ručičky nemohou objímat,
rty už se neumí usmívat…

Jen v dálce holčička malá se směje:
„Nechybíš, panenko, ty více nám,
sežeň si klíče od nebeských bran!“